Svobodná vůle

     Pro získání potřebných informací k poznání toho, co představuje svobodná vůle a její projev v našem lidském životě jsem použil tři zdroje. Jednak je to kniha „Poslední záhady vědy“, dále encyklopedie Wikipedie – heslo svobodná vůle a knihu „Hovory s Bohem II. díl“, která přináší zásadní poznatky na toto téma.

     Obsah

- Výňatek z knihy „Poslední záhady vědy“ autora Felixe R. Paturi

- - Co je vůbec svobodná vůle?

- - Deterministé kontra indeterministé

- - Stanovisko teologů

-  Výňatek z Wikipedie, otevřené encyklopedie       

- - Svobodná vůle

- - Kompatabilismus vs. Inkompatabilismus

- - Metafyzický Libertarianismus

- - Tvrdý determinismus

- - Kauzální determinismus

- - Logický determinismus

- - Teologický determinismus

- - Tvrdý inkompatabilismus

- - Kompatabnilismus

- - Svobodná vůle jako nepředvídatelnost

- - Svobodná vůle jako pragmatický užitečný koncept

- Výňatek z knihy „Hovory s Bohem, II. díl“

- Závěr

    1.  Výňatek z knihy „Poslední záhady vědy“ autora Felixe R. Paturi

     Co je vůbec svobodná vůle?

     Přírodovědci, filozofové, teologové a právníci odpovídají leckdy naprosto rozdílně na otázku, co je vůbec svobodná vůle. Nejpřímější – i když ne bezpodmínečně nejdůslednější – jsou právníci, neboť potřebují nosné formulace pro své zákony. Nejpromyšlenější se jeví – jak jinak – definice profesionálních myslitelů, tedy filosofů. Většina z nich se shoduje v názoru, že vůle je v širším slova smyslu existence silných přání, žádostí nebo cílů a vědomé rozhodování pro nebo proti. Tato vědomá rozhodnutí se dají v užším slova smyslu označit za svobodnou vůli pouze tehdy, když vycházejí z vlastního popudu, jsou-li tedy prosté jakéhokoli cizího vlivu, jako jsou společenské tlaky, nemoci nebo závislost a nevedou-li kromě toho k instinktivním jednáním nebo nutkáním, podmíněným čistě biologickým „systémem člověk“. K pojmu vůle ovšem patří ještě také projev vůle a přinejmenším pokus proměnit vůli v čin. Tato realizace také může spočívat v záměrném upuštění od činu. Pouhá představa, že něco chceme, tedy nestačí pro definici svobodné vůle.

     Mnozí filozofové popisují svobodnou vůli také implicitně, a to na základě toho, co ji vyvolává. Vidí přitom svobodnou vůli v kontextu s vědomím. Když si neuvědomíme vzory, nemáme žádnou základnu pro rozhodnutí. Z toho plynou tyto vlastnosti vůle:

- Vůle volí z různých vzorů produkovaných vědomím ten, jímž by se ráda zabývala.

- Vůle formuje, když odvádí vědomí od spousty vnímaných vnějších informací už ve chvíli, kdy vědomí produkuje vzory.

- Vůle motivuje, neboť nás má k tomu, abychom byli aktivní a jednali záměrně.

- Vůle mění, když nutí vědomí, aby se obracelo k novým obsahům a cíleně vyhledávalo a vyhodnocovalo nové informace.

- Vůle rozvíjí, když extrapoluje v minulosti do budoucnosti a snaží se ji utvářet podle svých představ.

- Vůle individualizuje, protože umožňuje člověku stát se nezaměnitelnou osobností a té také připravuje individuální životní cestu.

- Vůle navádí, neboť rozhodováním řídí jednání.

- Vůle umožňuje, když individuu dovolí uzavřít se určitým vnějším vlivům, aby se mohlo cíleně otevřít jiným a vydat se po zcela nových cestách.

- Vůle odporuje, když se vzpírá rutinnímu chování individua nebo vnějším vlivům a tlakům.

     Všechny tyto rozumné a naprosto potěšitelné vlastnosti svobodné vůle však stále ještě nedokazují její reálnou existenci. Stejně dobře by mohlo jít o charakteristiky jevu, který si člověk pouze namlouvá.

     Deterministé kontra indeterministé

     Co se týká otázky, zda skutečně existuje svobodná vůle, stojí proti sobě dva zcela nesmiřitelné filozo-fické tábory, z nichž každý neochvějně trvá na svém „čistém“ učení – deterministé a indeterministé. Ti první se opírají o pevný základ čistě mechanistického osvíceneckého a raně přírodovědného světového názoru a nalézají oporu také u mnohých soudobých neurobiologů. Deterministé učí, že vše je determi-nováno (určeno), tedy až do nejmenších podrobností předurčeno, protože vše ze sebe kauzálně vyplývá. Symbolem determinismu se stal Laplaceův démon, fiktivní „inteligence“, která co nejpřesněji zná všechna minulá a přítomná fakta, jakož i všechny přírodní zákony, a je proto schopna předvídat kauzálně – logickou extrapolací veškerou budoucnost do nejmenších detailů. Takové myšlenkové schéma vede v posledním důsledku ke striktní negaci svobodné vůle.

     Proti této rigidní představě vystupují indeterministé, kteří vycházejí z téze, že budoucí dění není jednou provždy stanovené, nýbrž se – nahodilými procesy stejně jako rozhodnutím svobodné vůle – může kdykoli ve svém průběhu změnit.

     Jsou však rovněž myslitelé ochotní ke kompromisu, kteří vešli ve známost jako kompatibilisté. Podle jejich představy je možno svobodnou vůli spojit dokonce i s nejpřísnějším determinismem. Dospívají k tomuto svému stanovisku, když chápou svobodnou vůli v jednání tak, že člověk volí bez znatelného vnějšího tlaku, bez ohledu na to, zda tento tlak existuje, nebo ne.

     Přísní deterministé konsekventně a kompletně odmítají pojem morálka. Když člověk nemůže svobodně rozhodovat ani jednat, není také možno ho obecně hnát k odpovědnosti za následky jeho činů. Kompatibilisté namítají, že morálku a odpovědnost za činy lze definovat pouze na základě přinejmenším částečného determinismu, že determinismus je dokonce nezbytná podmínka morální odpovědnosti. Jak může být posuzován někdo, jehož jednání lze odvodit výhradně z kvantově fyzikálních statistických procesů probíhajících v jeho nervové soustavě? Indeterministé naproti tomu tvrdí, že nedeterminovaná jednání nejsou založena na statistických procesech, nýbrž vyplývají právě ze svobodné vůle, a tím přece jen vedou k morální odpovědnosti.

     Vcelku se tento zarputilý a nekonečný spor mezi oběma protikladnými tábory nejeví jako uspokojivý, ani nevede k všeobecně přijatelnému řešení otázky týkající se svobodné vůle. Pouze totiž přenáší problém do jiné roviny, kde není možno s konečnou jistotou zjistit, zda žijeme v determinovaném nebo nedetermi-novaném světě.

     Stanovisko teologů

     Mnohá náboženství se kupodivu shodují v otázce týkající se existence svobodné vůle s přísnými deterministy a většinou neurobiologů: nevěří v ní. Jak by mohl koneckonců člověk vzhledem k bohu, který všechno řídí, mít svobodu vlastního rozhodnutí, které by nebylo v souladu s boží vůlí? A kdyby člověk měl opravdu volní a rozhodovací svobodu, dovedl by vševědoucí bůh přirozeně také předvídat, jak se tento zdánlivě svobodný člověk rozhodne. Tím by byla budoucnost opět předem daná a nezměnitelná. Na druhé straně všechny religiózní systémy vznášejí nárok, aby člověk byl morálně zodpovědný za své činy, což opět implikuje volní a rozhodovací svobodu. Výjimku v tom tvoří pouze věrouky, které obětují etické principy slepému řízení osudu a silám boží prozřetelnosti.

     Skutečné odstranění uvedeného protikladu zatím nenalezli přísní logikové mezi religiózními filozofy, zato je znají metafyzikové a náboženští mystikové. Tak třeba súfijský mistr H.I.Khan učí, že sice neexistuje žádný pevný boží plán, člověk ho však může vlastní vůlí a vlastním úsilím jako takový poznat, nebo také ne. Pokud ho nepozná, řídí jeho jednání výhradně bůh. Aby žil v tomto případě šťastně a bohulibě, je vhodné, aby se zdržel jakékoli vlastní vůle a místo toho se bez výhrad svěřil bohu tak, jak se malé dítě svěřuje láskyplnému vedení svých rodičů, jejichž dospělé myšlení je mu rovněž zatím cizí. Pozná-li však člověk boží úradek a pochopí ho, pak s ním bude souhlasit a pomůže ho uskutečnit – tentokrát aktivně a ze svobodné vůle. Obě cesty – bezvýhradné odevzdání se a aktivní jednání spočívající na poznání – člověku velmi prospívají. V tom se zračí rozdíl mezi svatou bytostí a bytostí mistra, říká Khan, svatá bytost se zcela poddává boží vůli a bytost mistra hledá boží vůli ve své vlastní vůli.    

     2. Výňatek z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Svobodná vůle

Svobodná vůle je pojem, jenž ve filosofii označuje myšlenku, že člověk jedná jen na základě svých vlastních rozumových rozhodnutí, nikoliv pod vlivem vnějších podnětů, jako osudu, boha či jiných faktorů, jenž nejsou v jeho moci. Se svobodnou vůli značně souvisí náhoda a determinismus (filosofický směr tvrdící, že vývoj světa je dán jeho současným stavem). S otázkou svobodné vůle jde v ruku v ruce otázka odpovědnosti za vlastní činy. Pokud není naše rozhodování svobodné, můžeme být odpovědni za vlastní činy? Otázka svobodné vůle je jedním z ústředních témat filosofie od jejího počátku.

Aplikace teorie svobodné vůle najdeme v religionistice, etice či biologii. Kupříkladu v náboženské sféře může přitakání svobodné vůli znamenat, že ani bůh přímo nezasahuje do chování jednotlivce, jelikož nechce porušovat jeho svobodnou vůli. V etice přiznání svobodné vůle znamená přiznání úplné odpověd-nosti za své činy a ve vědecké relaci může tento fakt znamenat, že jednání jednotlivce není zcela podřízeno jeho tělu. Moderní vědecké experimenty ale naznačují, že svobodná vůle neexistuje. Ale už například Charles Darwin tvrdil, že svobodná vůle je blud.

Determinismus je koncept, dle kterého je veškerý budoucí vývoj dán současným stavem (tedy událostmi, jenž se již staly, a přírodními zákony). Kompatibilismus je přesvědčení, dle kterého je determinismus slučitelný se svobodnou vůlí (platí kladná odpověď na obě předchozí otázky).

Kompatabilismus vs. Inkompatabilismus

Kompatabilisté definují svobodnou vůli nezávisle na determinismu, připouští, že tyto dvě pojetí mohou existovat paralelně. Klasičtí kompatabilisté uvádějí, že svoboda vůle existuje, dokud člověk není nějak extrémně omezen nebo tlačen k určitým činnostem. Moderní kompatabilisté rozlišují mezi svobodou vůle a svobodou jednání, což je oddělením svobody výběru od svobody tento výběr učinit.

Inkompatabilismus

Inkompatibilismus je postoj, z něhož plyne, že svobodná vůle a determinismus jsou logicky neslučitelné. Tvrdí deterministé, jako jsou například Martin Luther a d' Holbach, jsou takoví inkompatabilisté, kteří akceptují determinismus a odmítají svobodnou vůli. Naproti tomu metafyzičtí libertarianisté, jako jsou Thomas Reid, Peter van Inwagen a Robert Kane, jsou takoví inkompatabilisté, kteří přijímají svobodnou vůli, popírají determinismus a shodují se na tom, že žijeme ve světě indeterminismu. Tvrdí inkompatibilisté uvádějí, že svobodná vůle je neslučitelná jak s determinismem, tak s indeterminismem.

Metafyzický Libertarianismus

Libertarianismus je klíčem k idealistické teorie svobodné vůle. Dalším argumentem je také "příčinný řetězec" (angl. cause-effect chain) obdobný otázce, co vzniklo první: kuře nebo vejce? Většina inkompatibilistů odmítají myšlenku, že svoboda jednání spočívá jednoduše v dobrovolném činění aktivit. Spíše trvají na tom, že svobodná vůle znamená, že člověk je zdrojem jeho akcí, a nikoliv naopak, že externí skutečnosti jsou zdrojem, neboli příčinou činů člověka.

Libertarianismus je postaven na konceptu, podle něhož člověk má možnost přijmout více než jeden možný postup v rámci daného souboru okolností. To znamená, že pokud člověk volí mezi několika možnostmi a rozhoduje pro jednu z nich, tento proces pak představuje projev svobodné vůle.

Kane je jedním z předních současných filozofů, který se zajímá o fenomén svobodné vůle. Kane tvrdí, že existence alternativních možnosti (nebo právo agenta učinit jinak) je nutnou podmínkou, aby člověk mohl jednat volně, a že determinismus není kompatibilní s alternativními možnosti (vylučuje právo agenta učinit jinak) Podstata jeho pozice je založena nikoliv na obhajobě alternativních možností, ale v představě o tom, co Kane definuje jako prvotní odpovědnost (angl. ultimate responsibility). Proto alternativní možnosti jsou nutným, ale nedostatečným kritériem pro existenci svobodné vůle. Je nezbytné, aby existovaly (metafyzicky) reálné alternativy pro naše činy, ale toto nestačí; naše činy mohou být náhodné, aniž by byly pod naší kontrolou. Kontrola vlastních činů pochází z prvotní odpovědnosti (angl. ultimate responsibility). Prvotní odpovědnost znamená, že lidé musí být původními tvůrci svého života, nikoliv, aby jejich život byl souborem náhodných událostí. Kvůli alternativním možnostem musí existovat více než jeden možný scénář lidského života. Ještě důležitější je, že bez ohledu na to, podle jakého scénáře život dopadne, musí být založen na ochotě člověka učinit další krok tím či oním způsobem. Stručně řečeno, člověk musí být odpovědný za cokoliv, co představuje dostatečný důvod (podmínku, příčinu nebo motiv) pro výskyt určitého činu.

Kane také vymezuje "činy sebe-formování" (angl. "self-forming actions" nebo SFA), které představují ty momenty váhání, během nichž lidé zažívají rozhodování mezi několika konfliktními přáními. Tyto okamžiky rozhodování a preference jednoho činu před druhým formují náš charakter a přírodu našeho chování, určují naši budoucí rozhodnutí, důvody a motivace k uskutečnění dalších činů. Pokud člověk měl možnost rozhodnout o podobném "činu sebe-formování", je odpovědný za činy, které jsou výsledkem jeho charakteru.

Tvrdý determinismus

Příznivci tvrdého determinismu věří v determinismus, a že je v rozporu se svobodnou vůlí, proto její existenci odmítají. Mezi relevantní formy determinismu patří:

• Kauzální determinismus je teorií, že vše je způsobeno předběžnými podmínkami, takže rozporuje existenci alternativního scénáře. Podle tohoto typu determinismu budoucí události jsou způsobeny minulými a současnými událostmi v kombinaci se zákony přírody. Představte si, že subjekt, který zná všechna fakta o minulosti a současnosti, zná všechny přírodní zákony, které řídí vesmír. Pokud zákony přírody byly předem určené, pak by takový subjekt měl být schopen využít tyto znalosti předvídat budoucnost do nejmenšího detailu.

• Logický determinismus zastupuje teorii, že všechny návrhy, ať o minulosti, současnosti nebo budoucnosti, jsou buď pravdivé, nebo nepravdivé. V tomto kontextu se problém svobodné vůle zaobírá otázkou, do jaké míry výběr může být svobodný, vzhledem k tomu, že to, co člověk dělá v budoucnu je již určeno jako pravda nebo faleš v současnosti.

• Teologický determinismus je teorií, že budoucnost je již předem určena tvůrcem vesmíru, neboli Bohem. Problém svobodné vůle se v tomto kontextu zaobírá otázkou, do jaké míry výběr může být svobodný, vzhledem k tomu, že nějaká bytost již předem určila všechny činy, které uděláme nebo dokonce předem určila přesný čas jejich výskytu.

Tvrdý inkompatabilismus

Tvrdý inkompatabilismus je založen na teorii, že svobodná vůle je nesmysl sama o sobě a že nemá nic společného s determinismem. John Locke popíral, že slovní spojení "svobodná vůle" dává nějaký smysl. On také zastával názor, že pravdivost determinismu je irelevantní. Věřil, že určujícím prvkem dobrovolného jednání je schopnost jednotlivců odsouvat rozhodnutí dostatečně dlouho, aby mohli dobře promyslet možné důsledky své volby. Podle jeho slov vůle je nic jiného, než moc nebo schopnost preferovat tou či onou volbu.

Kompatabilismus

Kompatabilisti tvrdí, že determinismus je v souladu se svobodnou vůlí, a domnívají se, že existence fenoménu svobody záleží na jiných důvodech, než je metafyzický determismus, že vůle jednotlivce je výsledkem jen jeho vlastní touhy. Nicméně podle jejich uvážení svobodná vůle nutně neznamená svobodu jednání. Svoboda volby je logicky oddělená od svobody uskutečnění výsledného činu, ale ne všichni kompatabilisté vymezují tento rozdíl.

 Kompatabilista by mohl namítnout, že determinismus je nejen kompatibilní s definicí svobodné vůle, ale ve skutečnosti je podstatný pro její definici. Pokud činy jednotlivce nejsou určeny jeho přesvědčeními, touhami a charakterem, pak, jak může jednotlivec být morálně zodpovědný za uskutečnění těchto činů? V praxi morální systémy kompatibilistů mají mnoho společného s morálními systémy inkompatibilistických (tvrdých) deterministů. Tomu tak je, protože tvrdí deterministé a kompatabilisté využívají morální systémy, jejichž základem je myšlenka, že všechny motivy lidí jsou předem určeny.

 Kritici kompatibilismu se často zaměřují na definici svobodné vůle: inkompatibilisté mohou souhlasit s tím, že kompatibilisté ukazují něco slučitelného s determinismem, ale myslí si, že toto "něco" by nemělo být nazýváno "svobodná vůle". Inkompatibilisté mohou akceptovat "svobodu jednat" jako nezbytné kritérium pro svobodnou vůli, ale pochybují, že je to dostačující. V podstatě, oni požadují něco více než jen "svobodnou vůli". Inkompatibilisté věří, že svobodná vůle se vztahuje na skutečné (např. absolutní, prvotní) alternativní možnosti pro přesvědčení, touhy nebo činy, spíše než na kontrafaktuální. Když čelí standardnímu argumentu proti svobodné vůli, mnozí kompatibilisté vybírají determinismus, aby jejich činy byly dostatečně určeny jejich příčinami, motivy a touhami. Kompatibilisté jsou někdy obviněny ze strany inkompatabilistů, že ve skutečnosti jsou tvrdými deterministami, kteří jsou motivováni nedostatkem koherentního morálního systému víry.

Filozof třináctého století Tomáš Akvinský vnímal lidi jako naprogramované (na základě lidského bytí), aby usilovali o dosažení určitých cílů, a zároven mohli vybrat mezi cestami k dosažení těchto cílů. Když jednotlivci čelí rozhodnutím a volbě určité cesty nebo-li scenáře, pak se řídí rozumem, vůli, a vášní. Říkal, že vůle je hlavní hybnou silou všech duševních sil, a že toto také je účinnou příčinou pohybů v těle člověka. Volba spadá do pěti fází: ( i ) intelektuální úvahy o tom, zda cíl je žádoucí, ( ii ) intelektuální úvahy o prostředcích k dosažení cíle, ( iii) vůle se objeví při záměru dosáhnout cíle, ( iv) vůle a intelekt společně rozhodují o volbě prostředků k dosažení cíle ( v. ) vůle volí způsob provedení plánu dosažení cíle^[.

Svobodná vůle jako nepředvídatelnost

V publikaci "Elbow Room" Dennett představuje argument pro kompatibilistickou teorii svobodné vůle, která je dále rozpracována v knize "Freedom Evolves". Základní úvahou je, že pokud vyloučíme Boha a jiné obdobné bytosti, pak kvůli chaosu a epistemickým omezením přesnosti našich znalostí o současném stavu světa, budoucnost je špatně definována pro všechny konečné (smrtelné) bytosti. Jediné dobře definované prvky budoucnosti jsou "očekávání". Schopnost učinit "jinak" má smysl jen tehdy, pokud jednáme s těmito očekáváními, nikoliv s nějakou velkou neznámou nebo nepoznatelnou budoucností. Tak, podle Dennetta, protože jedinci mají schopnost jednat odlišně od toho, co by někdo mohl očekávat, svobodná vůle může existovat.

Svobodná vůle jako pragmaticky užitečný koncept

William James vnímal svobodnou vůli ambivalentně. Zatímco on věřil ve svobodnou vůli na "etickém základě," nevěřil, že existují vědecké důkazy, které by mohly její existenci prokázat. Kromě toho, že nepřijal inkompatibilismus, nevěřil, že indeterminismus lidských činností je předpokladem morální odpovědnosti. Věřil, že indeterminismus je důležitý, jako "doktrína úlevy"^]. Tímto měl na mysli že, ačkoli svět může být ve mnoha smyslech špatným místem, jednotlivci mají možnost ho zlepšit prostřednictvím svých činů. Vzhledem k tomu kritizoval determinizmus a tvrdil, že podkopává meliorismus (koncepce, že pokrok vede ke zlepšení světa).

     3. Důležitým zdrojem informací jsou duchovní knihy, protože přibližně od roku 1990 se dostává lidstvu mnoho informací od Boha skrze autory či autorky velkého počtu duchovních knih inspirovaných Bohem. Jsou to například knihy N.D.Walsche, které jsou napsány téměř všechny jako rozhovor Boha s autorem.

Snad nejznámější jsou knihy „Hovory s Bohem“, I. – III. díl. O svobodné vůli se zmiňuje právě II. díl.

   Výňatek z knihy „Hovory s Bohem II“ autora N.D.Walsche. Otázky autora jsou psány kurzívou.

Můj první rozhovor s Bohem skončil asi před měsícem. Předpokládám, že tento rozhovor bude probíhat podobně. To znamená, že já se budu ptát a Bůh mi bude odpovídat. A teď přestanu mluvit a dám mu otázku. Bože, bude to tak?

„Ano.“

To jsem si myslil.

„Jenže v této knize budu hovořit o některých věcech, aniž se na ně zeptáš. Jak víš, to jsem v první knize moc nedělal.“

A proč to budeš dělat teď?

„Protože tato kniha se píše na mou žádost. Tentokrát jsem tě pozval - jak už jsi ostatně řekl - kdežto první knihu jsi začal psát sám.

Měl jsi svůj program. V této knize žádný program nemáš, budeš vykonávat mou vůli.“

Ano. Správně.

„A to je velmi dobré, Neale. Doufám, že ty - i ostatní - to budete dělat často.“

Ale já si myslil, že tvá vůle je má vůle. Jak mohu nevykonávat tvou vůli, když je stejná jako moje?

„To je složitá otázka - a není špatné začít náš rozhovor právě touto otázkou.

Vraťme se však trochu zpátky. Nikdy jsem neřekl, že má vůle je tvá vůle.“

Ale ano!  V minulé knize jsi mi řekl naprosto jasně: „Tvá vůle je má vůle.“

„Ano, ale to není totéž.“

Není?  To bych nikdy neřekl.

„Když řeknu: „Tvá vůle je má vůle,“ není to totéž, jako kdybych řekl: „Má vůle je tvá vůle.“

Kdybys vždycky vykonával mou vůli, nemusel bys dělat nic jiného, abys dosáhl osvícení. Byl bys už dávno osvícený.

Kdybys jen jediný den vykonával mou vůli a nic jiného, dosáhl bys osvícení. Kdybys byl celý život vykonával mou vůli, nemusel bys teď psát tuhle knihu.

Takže je jasné, že jsi mou vůli nevykonával. Většinou ani mou vůli neznáš.“

Neznám?

„Ne, neznáš.“

Proč mi tedy neřekneš, co je tvá vůle?

„Říkám ti to, ale ty neposloucháš. A když posloucháš, dobře mě neslyšíš. A když slyšíš, nevěříš tomu, co slyšíš. A když věříš tomu, co slyšíš, stejně se neřídíš mými pokyny.

Takže říci, že má vůle je tvá vůle, je prokazatelně mylné.

Na druhé straně tvá vůle je má vůle. Zaprvé proto, že ji znám. Zadruhé proto, že ji přijímám. Zatřetí proto, že ji chválím. Začtvrté proto, že ji miluji. Zapáté proto, že ji uznávám a považuji za svou vlastní.

To znamená, že máš svobodnou vůli - a že ji činím svou vlastní skrze bezpodmínečnou lásku.

Aby tvá vůle byla má vůle, musel bys dělat totéž.

Zaprvé bys ji musel znát. Zadruhé bys ji musel přijmout. Zatřetí bys ji musel chválit. Začtvrté bys ji musel milovat. A zapáté bys ji musel považovat za svou vlastní.

Za celou historii lidstva to dělalo jen několik z vás důsledně. Někteří to dělají skoro vždycky. Mnoho lidí to dělá často. Velké množství to dělá občas. A prakticky každý to dělá jen málokdy - zatímco někteří to nedělají nikdy.“

Do které skupiny patřím já?

„Záleží na tom?  Do které skupiny chceš ode dneška patřit?  Není to důležitější otázka?“

Ano.

„A tvoje odpověď?“

Rád bych patřil do první skupiny. Rád bych znal a vykonával tvou vůli pořád.

„To je chvályhodné, ale pravděpodobně nemožné.“

Proč?

„Protože se musíš ještě hodně zdokonalit, než toho budeš schopen. A přece ti řeknu tohle: Mohl bys dosáhnout božské přirozenosti v tomto okamžiku, kdyby ses rozhodl. Tvůj vývoj nemusí trvat tak dlouho.“

     Závěr

     To co lidstvo dosud téměř nepochopilo je Boží projev v našich životech. U každého neštěstí, přírodní katastrofy, válečného běsnění, velkého utrpení jedince nebo větší skupiny lidí, např. holocaustu, si mnoho lidí a často kladou otázku: „Jak to mohl Bůh dopustit?“ Kde je Jeho láska, kde je Jeho milosrdenství? Různá vysvětlení lidí vedou k tomu, že se jedná o trest Boží, nebo že žádný Bůh neexistuje, že se jedná o osud atd.

     Právě svobodná vůle v tom hraje velikou roli a je to tak důležitý pojem, že si vyžaduje jeho přesnější výklad. Zpřesňující Boží sdělení je součástí sedmi vět, které jednoznačně ukazují co je lidská vůle a Boží vůle ve vztahu k lidské vůli.

-  V knihách „Hovory s Bohem“ je mnohokrát zdůrazněno, že: Bůh respektuje naší svobodnou vůli a naše svobodná vůle se stává i Boží vůli. Činí ji svou vlastní skrze bezpodmínečnou lásku ke každému člověku! To je Boží dar, který si zatím neuvědomujeme.

- Tomuto poznání se zřejmě nejvíce přibližují indeterministé a kompatibilisté.

- Teologický pohled na svobodnou vůli proto není správný, protože pokládá lidskou vůli za podřízenou Boží vůli.

- Bůh je vůči naší planetě a lidstvu jen jako pozorovatel. Nezasahuje sám od sebe do našich životů na planetě Zemi.

- My sami, lidé, jsme tvořitelé vlastních životů. Vše co se nám děje je následkem našich minulých životů a současného života. Nejsme proto ničí obětí.

- Bůh si přeje, abychom si vytvářeli ve svém životě tu nejkrásnější představu o tom, čím jsme a čeho chceme dosáhnout a také ji svým bytím naplňovali. Jakékoli Jeho zasahování do našich životů by nemohlo naplnit toto Jeho bezpodmínečné přání.

- I když máme svobodnou vůli, neznamená to, že si opravdu můžeme dělat, co bychom chtěli. Je zde řada omezení spočívající v poznané a pochopené nutnosti jednat i jinak, než bychom chtěli. Jedná se například o omezení, která souvisí s činy a skutky které mají pro nás nepříjemné a nežádoucí důsledky spočívající:

- - V porušení fyzikálních zákonů, např. v souvislosti se živly vodou, ohněm, zemí a vzduchem.

- - Porušení vesmírných zákonů, z nichž velmi důležitým zákonem je zákon příčiny a následků. Ten říká např., že cokoliv uděláme druhému, to se nám vrátí a stane nám. Lidově se tomu říká např. tak, že „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě“, nebo „kdo jinému jámu kopá, sám do ní spadne“. To vše souvisí s procesem našich reinkarnací a karem, které si přinášíme z minulého života nebo životů do nového života.

- Tyto karmy se projevují jako energie, které nás někam „táhnou a tlačí“ a omezují naší svobodnou vůli. To souvisí také s karmickými mezníky a s životními cíli, které jsme si stanovili za pomoci našich duchovních vůdců v astrálu, tedy před další reinkarnaci. Tady, před další reinkarnací, se projevuje plně svobodná vůle našeho ducha, který s tímto karmickým plánem souhlasí a pak je úkolem naší lidské trojjedinosti duše, mysli a těla tento plán svým bytím naplnit a vše potřebné si prožít.

Napsal Jan Heczko

Květen 2014